Dalibor Vácha: „Potěšilo mě, když mou knihu zkritizovali komunisti.“

Na pulty českých knihkupectví se ve stejný den dostaly dvě knihy s podobnými názvy: Hranice věčnosti od britského spisovatele Kena Folletta a Hranice od českého autora Dalibora Váchy. 

„Obě knihy jsou historické, jmenují se podobně a vyšly současně, tak doufám, že se obě budou stejně dobře prodávat,“ směje se Dalibor Vácha, držitel Literární ceny Knižního klubu. Pár minut před začátkem jeho besedy na veletrhu Svět knihy se mi podařilo tohoto českého autora odchytit a on svolil, aby mu mladý student žurnalistiky položil pár otázek.

A protože jsem nepočítal s tím, že by autor Červenobílé souhlasil, musel jsem trochu zaimprovizovat a vymyslet otázky. Byli jsme na knižním veletrhu, proto jsem začal dotazem na Váchovy oblíbené autory. A tak jsme se dostali k Follettovi. 

„Jeho trilogie Století je výborná. Takhle má historický román vypadat! Má to 800 stránek, ale je to tak dobře napsané a se silnými postavami, že to člověk slupne raz dva,“ vysvětluje svůj vztah k Follettovi Dalibor Vácha.

Váchův debutový román Červenobílá získal loni na podzim Literární cenu Knižního klubu a vypráví příběh československých legionářů, kteří bojovali proti ruským bolševikům. „Hodně publikuju odborné články, ale Červenobílá byla skutečně můj první počin na poli beletrie,“ říká Vácha.

Tématem legionářů se Dalibor Vácha zabývá již od roku 2004. „Dělal jsem tehdy nějakou práci v archivu a tam jsem se dostal k dokumentům o legionářích. Ohromně mě to zaujalo a později jsem díky tomu i zjistil, že jeden z mých předků byl v legiích!“

Dalibor Vácha je učitel. Má sice aprobaci na dějepis a anglický jazyk, ale v současné době vyučuje pouze angličtinu. „Historií se zabývám jen ve volných chvílích. Jsem skoro i raději. Učím na střední zdravotnické škole a myslím, že ty studentky by to tolik nebavilo. Na jednu dvě přednášky je pro to téma třeba dokážu nadchnout, ale celý školní rok? To si nejsem jistý…“

Váchův druhý román Hranice se nevěnuje legionářům, nýbrž vojákům na východní frontě během druhé světové války. „To mě jako kluka vždycky hrozně zajímalo. A přijde mi, že pro současného čtenáře jsou účastníci druhé světové války přece jenom trochu přístupnější než legionáři. Ti, kdo bojovali v první světové válce, už jsou dnes všichni mrtví. Veteráni z druhé světové jsou dnes staří pánové, ale mnozí pořád ještě mezi námi,“ vysvětluje Vácha motivaci k sepsání Hranice.

Kniha končí vteřinou, kdy hlavní hrdina po návratu z východní fronty překročí hranice vlasti. „Fascinuje mě, že kvůli hranici – tomu abstraktnímu geografickému pojmu – zemřelo tolik lidí,“ říká Vácha a člověku z té pravdy běhá mráz po zádech.

Dalibor Vácha už připravuje další román. „V něm se opět vracím k tématu legií. Už mám dopsanou první verzi. Píšu rychle – a občas to je vidět,“ přiznává a vzpomíná na množsví oprav, které v rukopisu musel provést předtím, než šla kniha do tiskárny. „Víte, zdá se, že knihy chrlím jednu za druhou, ale než jsem se pustil do samotného psaní, strávil jsem třeba deset let pátráním v archivech…“

Obě autorovy knihy – Červenobílá i Hranice – sklidily pozitivní reakce. „Našel jsem ale i recenzi v příloze komunistických Haló novin, kde Červenobílou příšerně ztrhali, protože tam je zobrazeno zabíjení bolševiků. Musím říct, že mě to potěšilo,“ směje se Dalibor Vácha.

Na závěr se zamýšlí: „Je celkem zajímavé, jak je téma československých legií zapomenuté. Víceméně každý má v rodině nějakého legionářského předka, ale přitom o nich víme tak málo…“