Jak dobře se nám žije!

Čas od času se v médiích objeví prohlášení nějakého (zpravidla nového) politika či blog, který hlásá, že Česká republika je zbídačená země, v níž korupce dosahuje úrovně afrických států a lidé že nemají co do úst, div že neumírají hladem na ulicích.

Vždycky, když něco takového čtu, chce se mi částečně smát a částečně brečet, protože Česko má k zemím třetího světa opravdu daleko. Vlastně můžeme být rádi za to, že žijeme v tak slušné zemi jako je Česká republika. V tak klidném regionu jako je střední Evropa.

Že tu je kriminalita, korupce a chudoba? Ano, je, ale ta je všude, kde žijí pohromadě lidé. I v tolik vychvalovaném Švýcarsku. Společnost zcela bez chudoby a kriminality neexistuje.

Jestli chcete vidět, jak to doopravdy chodí ve „zbídačené zemi, v níž korupce dosahuje úrovně afrických států“, přečtěte si knihu Ukradené modlitby od Jennifer Clementové, která popisuje život v současném Mexiku.

Podle oficiálních informací je mexická ekonomika 3. největší v Americe (po USA a Brazílii), soustředí se na export a země oplývá ohromným množstvím přírodního bohatství – zlatem, stříbrem, uranem i ropou. A každý zná acapulské pláže, kde své prázdniny tráví nejedna hvězda stříbrného plátna…

Na první pohled se Mexiko může zdát jako ráj na zemi, jenže opak je pravdou. Korupce je taková, že kdo nemá „svého policajta“, nemá žádná práva ani moc. Přestřelky na ulicích jsou na denním pořádku, drogovou kriminalitu a obchod s prostitutkami už nikdo ani neřeší.

V Ukradených modlitbách například vypravěčka popisuje, jak jeden čas pracovala jako služka pro bohatou rodinu, ale když se rodiče s pětiletým chlapcem vydali na dovolenou, už se z ní nikdy nevrátili. Po cestě je kdosi zastřelil.

Vždycky jsem slova pesimistů o tom, jak je Česko hrozné, bral s nadhledem, ale po dočtení Ukradených modliteb jsem si uvědomil, jak dobře se nám tady žije v porovnání s většinou lidí na Zemi.

O korupci se v Česku mluví, bojuje se s ní a lidé na ulicích hladem rozhodně neumírají, myslím, že spíš než nedostatek potravin nás trápí jejich přebytek.

Ukradené modlitby mi otevřely oči, ale není to přitom taková ta citově vyděračská kniha, co ze čtenáře ždímá slzy stůj co stůj. Lze ji číst dvěma způsoby – buď jako román (jsou zde úžasné dialogy plné nadhledu a moudrosti), nebo jako znepokojivě realistickou literaturu faktu. Ať už zvolíte cokoliv, kniha vám určitě utkví v paměti.

A vy si stejně jako já uvědomíte, jak hezky a spokojeně si tady v Česku žijeme…